Havran, krkavec, vrána

V mytologii a symbolice je jím často míněn nejen havran polní, ale i krkavec velký a černá nebo šedá vrána obecná. Interpretován bývá většinou negativně, občas se vyzdvihuje jeho učenlivost. Havran je považován za ptáka schopného lidské řeči a je spojován s proroctvími. Mohl poskytovat čarodějům svou podobu. Je ale i atributem léčitelů.

Noe "vypustil krkavce; ten vylétal a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily", a havrani přinášeli proroku Eliášovi do pouště "chléb i maso ráno a chléb i maso večer" (později také poustevníkům Antonínu a Pavlovi). Negativní význam má havran v babylónském kalendáři, protože vládne 13. (přestupnému) měsíci.

Záporně jej vidí i antická mytologie: je to nediskrétní žvanil, místo nějž si Athéna zvolila družku sovu. Rovněž se vypráví, že měl peří původně zcela bílé, ale Apollón ho pro jeho žvanivost začernil. V jiné pověsti ho Apollón poslal pro vodu, havran však cestou spatřil strom s nezralými fíky a čekal pod ním, dokud nedozrají, a teprve potom úkol splnil. Bůh jej za trest přemístil mezi hvězdy jako souhvězdí Havrana (lat Corvus, řec. Korax), kde mu Hydra brání v napití z Poháru (Crater). Přesto byl považován za průvodce boha Slunce, tedy Apollóna.

Kuriózní je antická pověra, že havrani snášejí vejce zobákem, a proto se nesmějí přiblížit k rodičkám, aby neměly přílišné bolesti. Plinius se zmiňuje o jakoby "přiškrceném" hlasu posla neštěstí a tvrdí, že jako jediný mezi všemi ptáky zřejmě chápe, jakou zvěst přináší. V pozitivní úloze havran vystupuje, když Apollón v jeho podobě vede obyvatele Théry (Santorini) na severní pobřeží Afriky (založení kolonie Kyréné). Stěhující se Boióťany vede pro změnu bílý havran a cestu k Amonově svatyni ukazují Alexandru Velikému dva krkavci. Havrani se často vyskytují i na plastikách Mithrova kultu.

V raném křesťanství se krkavci předhazovalo, že neinformoval Noema o konci potopy, a tak se stal symbolem někoho, kdo je uvězněn ve světské rozkoši a oddaluje svou nápravu. Rovněž se mu vyčítalo, že se živí mršinami a zanedbává mláďata ("krkavčí rodiče"). Havran se tak stává ptákem, který oznamuje nemoci, válku a smrt a živí se "masem ze šibenice". S havrany bývají zobrazováni někteří křesťanští světci, příklad Benedikt, Bonifác, Osvald a především Meinrad, jenž měl dva ochočené havrany, kteří podle jedné legendy pomohli najít jeho tělo a podle druhé pronásledovali jeho vrahy až do Curychu. Havrani rovněž chránili tělo sv. Vincence před divou zvěří.

V severských bájích jsou havrani Hugin a Munin (Myšlenka a Vzpomínka) průvodci boha Ódina a informují ho o všem, co se událo ve světě.

V četných pohádkách hraje havran roli proklatého člověka, zato v mýtech severoamerických indiánů ze severozápadního pobřeží je nadpřirozeným stvořitelským tvorem.

V alchymické symbolice se zčernání (nigredo) prvotní hmoty (materia prima) při přeměně v kámen mudrců interpretuje jako "černý havran", který však bude při zbělení (albedo) vzkříšen v podobě "bílé holubice".

V čínské mytologii se vyskytoval tzv. třínohý sluneční havran (havran = wu-ja). Slunečních havranů bylo původně deset a šířili nesnesitelné horko. Aby se dalo na zemi vůbec žít, musel jich nebeský lukostřelec Chou-i devět sestřelit. Červený havran byl symbolickým zvířetem dynastie Čou (1122-221 př.n.l.), neboť Čouové se ztotožňovali se Sluncem. Havrani jsou také poslové Královny matky Západu Si-wang-mu a přinášejí ji jídlo. Při nebeských turnajích se bojí pouze jednorožců. Již na nejstarších zachovalých kamenných reliéfech najdeme havrana jako zvíře Slunce společně s jeho protějškem, měsíčním zajícem. Havrani jsou považováni za oddaná zvířata; tvoří součást náhrobků některých mužů, kteří se vyznamenali svou oddaností (siao). Existují také "božští" havrani, kteří žijí v chrámových parcích a které návštěvníci krmí. Když havrani zobou krmení ve stínu, znamená to, že otěhotní a budou mít mláďata. Havraní krákání se posuzuje rozdílně. Jeden text říká, že večerní krákání (mezi 20. a 22. hodinou) předpovídá radost, v následující dvouhodině (22 až 24 hodin) však ohlašuje smrt. Častěji je ovšem krákání považováno za špatné znamení.

V Japonsku krkavec symbolizuje rodinnou lásku.

V heraldice je havran zastoupen už od středověku. Havrana nebo havrany najdeme např. v erbu rodu Corbetových, saského města Rabenau, kuronského rodu Bironů a švýcarského kláštera Einsiedeln (kanton Schwyz; tam jako atribut sv. Meinrada), ve znaku Českého Krumlova, Trutnova, Protivína.

V německy hovořících zemích nekradou zloději jako straky, nýbrž jako havrani ("stehlen wie die Raben"), a na Islandu se zase říká, že děti nemají používat havraní brko jako brčko k pití, jinak z nich vyrostou zloději.

Poeticko-symbolicky působí jedna ukrajinská pověst, podle níž měli havrani v ráji barevné peří, ale když Adam a Eva zhřešili, začali jíst mršiny a zčernali. Teprve na konci časů se jim v novém ráji navrátí jejich původní nádhera a jejich krákání se změní v libý zpěv velebící Stvořitele.

Havran má i značný symbolický význam v hlubinné psychologii. Má blízko k temné stránce psýchy, ale může působit i pozitivně, pokud se s ní člověk dokáže vědomě vyrovnat.