Vlk

Vlk býval ve střední Evropě značně rozšířen, a proto není divu, že hraje velkou roli v pohádkách jako tvor člověku nebezpečný a že vždy vystupuje jako obraz nepřítele ve zvířecí podobě. Ani krvelační lidé proměnění ve vlky (vlkodlaci) nejsou v této souvislosti ničím překvapivým.

V severské mytologii bohové spoutají nebezpečného vlka Fenriho, který však při posledním boji Ragnaröku roztrhne svá pouta a nastane konec světa. Aby ho mohli bohové spoutat, tak bůh Týr musel obětovat svou paži. V severské mytologii najdeme i jiné vlky. Dva vlci Geri a Freki doprovázeli boha Ódina.

Antika vlka považovala za zvíře strašidelné a hrůzu vzbuzující, už pohled na něj zbavoval člověka řeči. Hérodotos a Plinius píší o skytských Neurech, že jednou za rok se každý z nich: "promění ve vlka a potom se zase vrací ke své podobě". Mohlo jít o vzpomínku na vlčí kmenový totem.

Když se Římanům před bitvou ukázal vlk, mohlo to znamenat předzvěst vítězství, protože vlk byl zvířetem boha války Marta (Mars). Sparťané se před bitvou u Leuktry naopak obávali porážky, protože jim stáda napadli vlci. Vlk vidí i v noci, a proto je

někdy považován za symbol jitřního slunce (Apollón Lykeiois, Zaháněč vlků).

Přesto však u vlka převažuje jeho negativní hodnocení a je chápán jako ztělesnění divokých a satanských sil.

V Číně vlk (lang) symbolizoval lačnost, žravost a ukrutnost; "vlčí pohled" znamená nedůvěru, podezření a strach ze šelmy žijící ve smečkách. U sousedních turkotatarských národů je vlk posvátné zvíře a dokonce praotec rodu. Za prapředky Čingischána byli považováni šedý vlk a bílá laň. On sám o sobě tvrdil, že je potomkem modrošedého "vyvoleného vlka", kterého zplodilo vysoké jasné nebe (Tengri). Turecké kmeny s sebou nosily vlčí korouhev nebo standartu s vlčí hlavou.

Američtí Indiáni jej uctívali tancem jako průvodce zemřelých.

V křesťanské symbolice vystupuje především jako symbol ďábelského protivníka, který ohrožuje stádo věřících (beránek). Pouze světci dokážou díky svým přesvědčovacím schopnostem přeměnit divokost trhajícího zvířete ve "zbožnost" - např. František z Assisi, Vilém z Vercelli (který si vlka osedlal), Hervé a Philibert z Jumiéges. Svatý Simpert z Ausburku údajně zachránil dítě z vlčí tlamy a vlka přinutil, aby je odnesl jeho matce. "Pekelný jícen" není zobrazován vždy jako dračí tlama, ale i jako tlama obrovského vlka. - V raně křesťanském spisu Physiologus je vlk "lstivé a zlomyslné zvíře", které při setkání s člověkem předstírá, že je chromé, aby jej pak napadlo. "Svatý Basil řekl: Takoví jsou lstiví a zákeřní lidé. Když narazí na dobré lidi, předstírají, že jsou nevinní a nic zlého nemají v úmyslu, ale jejich srdce je plné hořkosti a lsti." "Vlk v rouše beránčím" je symbolem falešných proroků, jejich cílem je "svést prostoduché". Ve slovních obratech je vlk zastoupen dosti často, počínaje "vlk za humny" a konče "vytím s vlky". S vlky bývají zobrazováni také svatí Wolfgang (Vlčichod) a Lupus, jde však jen o narážku na jejich jména (Wolf, lupus, něm. a lat. vlk).

V symbolice alchymie se hovoří o "vlku kovů" (lupus metallorum), který sežere lva (tj. zlato), aby jej "vysvobodil". Bohatší rudy zlata se totiž tavily v kelímcích tak, aby se zlato soustřeďovalo do olova, mědi nebo antimonu. Antimon je "šedým vlkem" alchymické laboratoře.

Čarodějnice bývají často zobrazovány, jak jedou na vlku nebo jak se proměňují ve vlky, je to dáno asociací vlk-ďábel.

Vlka jako symbol záludnosti a úskočnosti nacházíme v bajkách.

Psychologické symbolice převažuje názor, že nebezpečná zvířata žijící ve smečkách jako "stepní vlci" mohou vpadnout do kulturní krajiny duše. Aeppli uvádí, že "když ve snu narazíme na vlky, musíme se vyrovnat s vlkem v sobě, zkrotit ho a zabránit mu, aby ze své stepní domoviny nepronikl do kulturní krajiny naší psýchy". Zatímco Freudova psychoanalýza dlouho nedokáže vyléčit "vlčího muže", Jungova škola vidí obrazy vlka zcela obecně jako ohrožení nespoutanými silami, které vystupují jak "inteligentně", tak nekompromisně. Zároveň však poukazuje na to, že v pohádkách bývá toto "trhající nevědomí" přelstěno chytrým dítětem nebo kůzlátkem a bezpečně je může přemoci velký lovec.

Moderní etologie ostatně už dávno prokázala, že vlk si svou špatnou pověst tak docela nezaslouží a že může "koexistovat" s člověkem, který funguje jako vůdce smečky.

Pozitivně se o vlku zmiňoval Böckler (1688): "Vlk znamená bdělost a opatrnost, proto hodně mužů si dalo jméno a podobu tohoto zvířete do erbu; vlk umí svou kořist tak chytře lapit, že jen zřídka je lovci přistižen."

V jednom středověkém bestiáři je však vlk jen ďábelských zvířetem; oči vlčice svítí v noci jak lucerny, jež člověka zbavují rozumu. I ďábel zbavuje člověka síly křičet (modlit se) a jeho oči jasně svítí, "neboť mnohá díla ďábelská zaslepují a pošetilým lidem krásná a spásná se jeví" (Unterkircher).

Na druhé straně existují legendy, v nichž vlčice kojí a vychovávají lidské děti (podle jednoho mýtu např. v severočínské oblasti Ordosu). Obávaná šelma se tedy může za jistých okolností stát mocnou ochránkyní bezbranných stvoření, nicméně i tak převažuje strach ze "zlého vlka". Neuvěřitelné zprávy o "vlčích dětech", tj. dětech vychovaných vlky, nejsou známy jen z Indie, ale i z Evropy, možná je inspirovala pověst i kapitolské vlčici, která kojila Romula a Rema.